DOUPOV

V autoatlase najdete většinou v prostoru zhruba mezi Karlovými Vary, Kadaní a Lubencem velké nic. Dobře tak pro ty, kterým autoatlas při poznávání Čech stačí.

VVP Hradiště je jedním jedním z největších ve střední Evropě. Zaujímá 33.161 ha – tj. takřka celou rozlohu Doupovských hor. Vojensky je z toho využito jen asi 35% plochy. Doupovské hory jsou vlastně jen jakousi vrchovinnou planinou, v jejímž středu je výrazná eliptická sníženina, která je zbytkem kaldery – prohlubně, vzniklé rozmetáním gigantické třetihorní sopky výbuchem. V centru této sníženiny leží bývalé město Doupov.

Středověká historie se zde psala česky, ale pak se zdejší chudý kraj rolníků, dřevařů, soukeníků, punčochářů a ševců stal ponejvíce německým. V roce 1938 se zde 98% obyvatel hlásilo k německé národnosti. Dnes je krajina krasosmutná, oděná do zlatožlutých stepí a bez lidí, kteří by jí mohli nazývat svým domovem, ať už česky nebo německy. Němci odešli a český poválečný náplav nestačil zapustit kořeny. Staré mapy soudního okresu Doupov/ Duppau nesou ponejvíce názvy obcí v němčině. Jak psal mistr literát Vladimír Körner: „Nejdříve byli vymazání s hor Češi, potom museli odejít Němci a po nich opět Češi, když zde rozhodl v roce 1953 generál Čepička zřídit VVP.“

Vojáci převážně v sedmdesátých letech odstranili na dva a půl tisíce domů, třináct kostelů, čtvrnáct kaplí, dva zámky, klášter, pivovar, lázně, železniční trať, šestatřicet mlýnů, šestnáct pil a prakticky všechny stopy po původních obyvatelích ve skorem sedmdesáti obcích, včetně dvoutisícového okresního města Doupova. Z toho zůstaly dodnes již jen dvě původní stavby – zplundrovaná hrobka Zedtwitzů, místního šlechtického rodu a budova skladu u někdejšího nádraží. Hrobka, které občas natře někdo střechu načerveno, je jako výmluvný milník v centru Doupova a z hospodářské budovy prosvítá nápis původní fasády „Genossenschaft Filiale Duppau“.
Vsi jsou označeny klasickými cedulemi na krajích silnic. Snad aby se naši NATO kolegové lépe orientovali v pustině.

Plán znovuosídlení tu byl v roce 1957 také. Po sovětském vzoru tu vymysleli, jak v poloobnoveném Doupově budou šťastně žít rodiny, fungovat fabriky a kasárna a pokaždé, když budou střelby, odvezou obyvatele mimo prostor a po střelbách se lidé opět vrátí domů... Přes tyto plány byl Doupov definitivně opuštěn a odsouzen k zániku, stejně jako ostatních 26 kulurních památek, které měly být zachovány pro další generace a tu a tam bohužel vyhořely světlicí a podobně.

Doupov je taková země nikoho, rozervaná „polibky děl“ v místech, kde mají vojáci oficiální cvičné plochy pro pozemní, dělostřelecké i letecké vojsko. Mezi ty patří např.: pěší střelnice Plešivec, tankoprůpravná střelnice Březina, tanková střelnice Mětikalov, součinnostní střelnice Žďár. Oficiální střelby se nijak zvlášť nevyhlašují, ale v přilehlých vsích jsou občas vyvěšeny strohé informace pro místní. Při velkých akcích jsou postaveny na významnější vjezdové komunikace do Prostoru hlídky, které mají zadržet narušitele a dávají jim tak poslední možnost, jak se vyhnout průšvihu, kdy armáda za nucené přerušení střeleb z důvodů bezpečnostních rizik požaduje na narušiteli až stotisícové částky. O něco více informací pak může člověk získat z internetových zdrojů při velkých cvičeních zahraničních armád, které jsou v posledních letech pravidelné. Obecným pravidlem pro vynechání střeleb jsou víkendové pauzy a pauzy jarní, kdy armáda vychází vstříc probouzející se přírodě.

Zbytek prostoru, který není oficiálně využit k vojenské činnosti, by měl být vystaven plošným asanacím ze strany armády, aby nedocházelo k nadměrnému zaplevelování náletovými rostlinami a byl tak přehledný a stále vhodný pro své určení. Asi i tady je ukrojeno ze státních přídavků a krajina zarůstá před očima - žije si svobodně po svém. Skrývají se staré cesty, valy, náhony a zídky, které v ní ještě zbyly. Pláně zarostlé šípkovými keři se mnohdy nedají prostoupit a nezvaný návštěvník si musí hledat cestičky vyšlapané zvěří, zamotává se do trnů a olizuje krvavé šrámy, kterými se mu zem odměňuje za jeho dobyvatelské touhy. Příroda si tak sobě vlastním způsobem hojí vrásky, které jí v podobě polí, zemědělsky přetvořené a lidskými obydlími poseté krajiny člověk před stoletími vnutil.

O značnou část ploch se starají podniky vojenských lesů, dochází k obhospodařování travnatých a lesních ploch.

Paradoxně svým počínáním ale vojáci „na obranu socialismu“ uchránili zdejší přírodu a řadu cenných živočišných i rostlinných druhů mnohdy až endemických. Masív hor byl zadrátovaný, nekonaly se fabriky, dálnice, chatové kolonie. Rozsáhlý krajinný celek se tak vyvíjel takřka padesát let podle přírodních zákonů a bez výrazných zásahů člověka. Vznikly zde rozsáhlé útvary druhotné stepi a lesostepi v Čechách. Zdejší krajina tak jako jedno z mála míst v Evropě kráčí po opačné cestě od industrializace krajiny do návratu k neporušované přírodě.

Doupov se stal regionálně vzácným „safari“. Když si večer sednete na místě s rozhledem doširoka (a bude to ten vhodný večer), máte možnost spatřit celkem početná stáda vysoké, muflonů a černé zvěře. Kytkologové a broukologové jsou zde v extázích nad svými úlovky.

Mezi vzácnosti z říše živočišné literatura zmiňuje např. mývalovce kuního, užovku stromovou, orla křiklavého i mořského a sokola. Jsou zde velká hnízdiště tetřívka (paradoxně na rozoraných střelnicích). Přebývá tu i čáp černý, který oceňuje klid prostoru k zahnízdění, který jinde normálně nemá.
Říše rostlinná má zde své zástupce jako je lilie zlatohlávek, hvozdík pyšný, koniklec otevřený, vstavač mužský, upolín evropský nebo kosatec sibiřský.

I když se po roce 1989 jako všude jinde objevily megalomanské plány na výstavbu zábavního parku, pořádání autokrosových závodů, výstavbu vzorových bavorských vesnic, znovuzalidnění prostřednictvím provozování řízené rekreace, bude Doupov zřejmě i nadále patřit vojákům – jeho fauna a flóra bude chráněna a vstup stále zakázán. Turistika zde tradici nemá a už mít ani nebude. Vojáci zde hlídají divoké civily a civilové z resortu ochrany přírody zas hlídají divoké vojáky. Určitě nadějná symbióza. V roce 2005 byly dokonce některé jižní části zpřístupněny (i když spíš jen symbolicky) a všichni dostali existenci Doupovských hor do podvědomí při konání megaakce Czech Tek 2006, při které byla formou pronájmu zpřístupněna velká louka na východním okraji VVP. Také se zde pravidelně konají mezinárodní cvičení spolupracujících armád.

Nesmím opomenout uvést, že Doupovské hory jsou zdrojem alkalických minerálních vod značek Mattoni a Korunní a jiných, málo známých kyselek. Noví majitelé si toho váží natolik, že ubohý smrtelník má dnes již jen málo možností, jak využít volně přístupného přírodního zdroje ke svlažení rtů.

Pár praktických informací:

Alibisticky připomínám, že vstup do VVP je zakázán.

Pokud toužíte po tom se setkat s Vojenskou policí a vyslechnout si, že VVP není žádný holubník a vy že jste narušiteli Prostoru, za což budete pykat a pozor i platit (!), dá se to zkusit různými metodami (míněno samozřejmě ironicky!):

Z hlediska dopravy je nejpohodlnější, ale zato nejstrmější přístup ze západní strany od řeky Ohře. Doupovské hory jsou z této strany obepnuty řekou, kterou zároveň lemuje trať Cheb – Chomutov s možnými zastávkami Vojkovice, Stráž, Boč, Pernštejn, Kotvina a Klášterec. V Kadani se dá přestoupit na trať, která objíždí severovýchodní stranu prostoru – směrem na Kadaňský Rohozec. Původně vedla právě do města Doupova. Zde už nejsou nástupy tak strmé.

Co se týče map, dá se zvětšiny vystačit s klasickou „padesátkou“ Krušné hory – Klínovec a Karlovarsko, která ale nepokrývá východní část prostoru.

Odvážný tremp nebo vandrák tady nenajde žádné osady - Doupov je to prostor pro tiché rozjímání o tom, co je před a za jeho hranicemi. Může se i stát, že když v dálce uvidí snad někoho, kdo by mohl být jeho společníkem na „tajné výpravě“, zmizí mu z dohledu prostě jen pro jistotu, že se nechce setkat s příslušníkem vojenské policie.

Nejhezčí období pro Doupov je snad jaro. Krajina je lépe prostupná a citlivý badatel zahlédne poslední důkazy lidské lopoty v chudé krajině. V květnu šípkové království rozkvete, v létě to tu žhne víc, než kdekoliv jinde, a na podzim má Doupov barvy všehomíra. Plochy jsou rozsáhlé a přehledné, dalekohled se hodí. Jako nouzové úkryty pro přespání v nepřízni počasí můžou sloužit maximálně betonové, ošklivě zatuchlé bunkry rozseté po terénu a nějaký ten seník v hloubi lesů Pustého zámku.
Zvláštním hejkalovitým druhem, který se ve zdejších kopcích vyskytuje je tzv. "myslivec útočný". Lovné revíry vyhlašuje vojenskými mnohdy až s příliš velkou vervou. Dnes jsou do ochrany VVP zapojeny i nevojenské organizace.

Ve vnitrozemí jsou omezené zdroje pitné vody .

Závěr

V galerii na těchto stránkách najdete fotografie, které dokumentují něco málo z historie a současnosti Doupovských hor - jedná se o snímky z let 1997 - 2006.
Je to taková soukromá srdeční záležitost, prosím tedy odborníky o shovívavost a případně laskavé připomínky k věcné náplni, která by měla nějaké nedostatky. Z pochopitelných důvodů došlo k přepracování informací převážně do německé verze, aby tak galerie byla přístupná těm, kdo mají hlubší zájem zájem a ne tolik těm, kteří loví pouze fragmenty do svých zahrádek...

Také pracuji na sekci, která bude kromě dokumentaristiky zachycovat prchlivé okamžiky a poetično "šípkové země"...

Přírodně cenné lokality:

Masiv Pustého zámku se zbytky původních bukových pralesů, Humnický vrch s rozhledem dodaleka a chráněnými rostlinami, bukové masívy západní strany VVP nad řekou Ohří jako je Jakubovský vrch a Jehličná.

Svobodomyslnost lehkonohých poutníků na všech vašich cestách vám přeje Amka.

Poslední aktualizace: 1.5.2006